Rozhovor se sestrou Františkou,
postulátorkou kanonizačního procesu Matky Rosy Vůjtěchové

• Stručný životopis Matky Rosy naleznete zde.
• Seznam literatury o Matce Rose Vůjtěchové naleznete zde.
• Webové stránky Kongregace Sester Těšitelek Božského Srdce Ježíšova: http://www.sestrytesitelky.eu

Blahopřejeme Vám k zahájení kanonizačního procesu na diecézní úrovni, jehož první stání proběhlo 30. 11. 2019 za účasti brněnského biskupa Mons. Vojtěcha Cikrleho v kostele Božského Srdce Ježíšova v Rajhradě. Co tomu předcházelo?

Procesu předcházela mnohaletá činnost a úsilí všech našich sester. Máme záznamy o tom, že krátce po smrti Matky Rosy by sestry rády usilovaly o její blahořečení. Jenže situace pro to nebyla vůbec příznivá. Když Matka Rosa zemřela těsně po druhé světové válce, v roce 1945, tak byla vystavena v kostele, který neměl strop. Celý klášter byl po přechodu fronty jedna velká zřícenina, takže sestry si nemohly ani dovolit myslet na nějaký začátek procesu blahořečení. A pak, když opravu s bídou dokončily, tak jim klášter vzala armáda a už přišla padesátá léta. Ale touha tam vždycky byla. To se jednak odráží v listech její nástupkyně matky Marty, a jednak v zápisech sester i pamětnic. Všecky generální představené, které následovaly, vybízely sestry, aby psaly své vzpomínky, právě kvůli budoucímu procesu. Snažily se vzpomínky na Matku Rosu uchovávat. Vytvářely takové malé památky, jako budoucí relikvie. Vlastně díky Bohu, že teď prožíváme takové klidné období v dějinách Kongregace, že jsme si mohly dovolit tuto snahu konečně naplnit.

Kdy jste tedy skutečně začaly?

V roce 2013, na generální kapitule jsme se domluvily, že bychom o zahájení procesu požádaly otce biskupa Vojtěcha. Máme velikou výhodu v tom, že tady v brněnském biskupství působí otec Orlita, který úzce spolupracuje s Kongregací pro svatořečení. Někdy se dělají určité chyby, které pak procesy zdržují, nebo jim nakonec úplně zabrání. Například zkušenost, kdy tyto procesy proběhly v diecézích, udělalo se mnoho práce a taky se do nich investovaly prostředky. A pak se zjistilo, že vlastně proces nemůže jít dál, protože v Římě v archivech Kongregace pro řeholníky se našly nějaké překážky. Proto se to teď dělá přesně naopak, že se začne v archivu v Římě. Odtud nám za nějaký čas napsali, že tam žádný problém není, tedy Nihil obstat, což znamená, že nic nepřekáží tomu, aby se pokračovalo dál.

Ale to jsem předběhla. Takže začátek dění byl v roce 2013, kdy jsme adresovaly otci biskupovi žádost, že bychom chtěly zahájit kanonizační proces. Zároveň musela generální představená matka Pavla Pichlerová jmenovat zástupkyni Kongregace, která ji v tomto procesu bude zastupovat. A mne jmenovala postulátorkou. Otec biskup to schválil, a pak už začala korespondence, kdy otec biskup po nás chtěl všechny potřebné náležitosti k žádosti. To jsou například seznamy svědků nebo strukturovaný životopis, který jsme musely napsat. Následně otec biskup jmenoval historickou komisi, která má za úkol prozkoumat všecky dostupné archivy. Jednak ty kongregační, jednak archivy světské i církevní, které by mohly něco o Matce Rose uchovávat. Moc toho nebylo, ale díky snaze, o které jsem mluvila, náš archiv obsahoval docela dost dokumentace. Důležité je, aby v životopise nebylo nějaké dlouhé neprobádané období.

A co válečné archívy? V těch jste pátraly taky?

V archívech gestapa se nepovedlo najít žádné dokumenty o vyslýchání Matky Rosy. – Když říšský protektor přinutil dvacet sester, aby šly pracovat do Vyškova do nové nemocnice, tak Matka Rosa dělala všechno pro to, aby sestry z nemocnice dostala, hájila se tím, že to není poslání naší kongregace… Ale to je docela běžné, že se v těch německých archivech nic nenašlo.

Pak jmenoval otec biskup teologické cenzory, to jsou dva kněží, kteří o sobě navzájem nevědí, aby prozkoumali všechny spisy, co Matka Rosa napsala. To jsou dopisy, výklad stanov a vlastně všechny její přednášky. Cenzoři zkoumali, jestli tam není něco proti víře, nebo něco pochybného. Také se otec biskup doptal ostatních členů České biskupské konference, co si o tom procesu myslí. Biskupům se zdálo, že těch otevřených kanonizačních procesů je moc. Chtěli se soustředit na otce Toufara. Ale žádná faktická překážka tam nebyla, takže otec biskup tomu dal zelenou, a tak jsme se do toho procesu pustily. Když byla hotová zpráva od historické komise, která byla pozitivní, stejně tak i zpráva cenzorů, tak se mohlo přikročit k otevření první fáze na diecézní úrovni.

Tím jsme se dostali k významnému datu zahájení diecézního procesu 30. 11. 2019. A co bude dál?

Co nás čeká? Po tom prvním slavnostním zasedání už probíhají výslechy svědků. Máme jednu svědkyni, sestru Bonifácii, která Matku Rosu znala ještě za života. Ta už dokonce dvakrát vypovídala u církevního soudu, a to velice zdatně. Ostatní svědkové jsou ti, kteří se o ní doslechli od starých sester, které ji ještě pamatovaly. A pak jsou tam svědkové pověsti svatosti, kteří mají dosvědčit, že mezi lidem existuje úcta k Matce Rose, že se na ni obracejí ve svých modlitbách. To je asi to nejdůležitější, protože v těchto procesech se klade velký důraz na cit Božího lidu, na úctu, která je mezi lidmi rozšířená, která vzniká spontánně. Je to skutečně dílo Ducha svatého. Kdy skončí výslech svědků, nevím. A netuším, co bude dál. (Smích)

Může to být tedy na mnoho let. Takže další otázka: Můžete nám představit Matku Rosu Vůjtěchovou, zakladatelku Kongregace sester Těšitelek Božského Srdce Ježíšova?

Hodně je toho o jejím životě v knížkách, i na našich webových stránkách. Jak to shrnout? Matka Rosa, tak jako všichni svatí, dokázala zareagovat na potřeby své doby. Vlastně ty osobnosti Duch svatý povolává a formuje, aby sloužily a byly co nejvíce užitečné v té době, ve které žijí. A Matka Rosa svůj život přijala jako oběť za nevěřící, za duše v očistci, za hříšníky. Její povolání se zrodilo už v útlém dětství. V jejím rodišti je farní kostel svatého Ondřeje. A tam je na bočním oltáři veliký obraz, který jsem nikde předtím neviděla. Na obraze je Pán Ježíš jako malé dítě, i s Pannou Marií, a odevzdává svatému Ondřejovi, který je také zobrazen jako malý kluk, kříž. Je to taková barokní alegorie, nikdy k tomu ve skutečnosti nedošlo. Pro mě je to ale velmi symbolické, že vlastně Matka Rosa už jako dítě vidí své povolání ke kříži, k přijetí utrpení, ke smírné oběti.

Můžeme tedy vycházet z toho, že se Matka Rosa cítila povolána k zasvěcenému životu už od dětství?

Jsem o tom přesvědčena. Když čtete její životopis, tak tam nenajdete nějaký zlomový bod. Například, že by plánovala se vdát a pak se stalo něco zvláštního, zásadního, co její cestu úplně změnilo. U ní to tak není, už jako malé dítě měla nějaké zvláštní duchovní poznání. Rodiče byli zbožní, ale nebylo to nic mimořádného. Měla hromadu sourozenců, ale každý si žil svůj život po svém. Jen jedna sestra byla řeholnice, ale ostatní se úplně vzdálili církvi, takže se nedá říct, že by v jejím povolání sehrála roli nějaká mimořádná výchova. Jde o to, že ona brala víru opravdově a doslovně. Z jejího vyprávění je například vidět, jak utrpení Páně brala úplně vážně. Víte, my jsme tak zvyklí na kříže, že nám vůbec nepřijde, že je na nich umučený člověk. Bereme to jako symbol, a přitom se díváme na nejkrutější způsob týrání člověka. Vezměte si, jak jsme citliví na zvířátka a na všecko okolo nich. Už to máme tak posunuté, že si jdeme do obchodu vybrat nějaký „pěkný“ kříž…Chápete, co tím chci říct. Chceme mít všecko pěkné. I ten kříž. Ale to je úplně absurdní.

Matka Rosa to ve své nevinnosti měla úplně jinak. Ona Ho potkala. Tam se stalo něco mimořádného, co sama nedovedla vysvětlit. Myslela si, že to všichni tak mají a chápou jako ona, že to je něco normálního. Ona Boha skutečně potkala a při pohledu na jeho utrpení v ní vznikl velký soucit a touha, taková upřímná dětská touha s tím něco dělat. A jak poznávala víc, že utrpení Pána Ježíše přišlo kvůli tomu, že lidé hřeší, tak jí to pohánělo dál. Přestože za ně zemřel, tolik jich bude pro své hříchy zatraceno… Toto poznání se v ní přetvořilo do touhy po smíru, do ochoty se obětovat. Zachraňovat duše znamená platit tím, co člověk má – svým tělem, svým utrpením, svou úzkostí, svými smutky. To všecko jako by v ní už bylo. Samozřejmě, že se to časem zdokonalovalo a nabíralo to nějaké formy, ale už od dětství to bylo v ní. Ta touha je duchovní nit celého jejího života, která se vlastně do její smrti nijak nezměnila.

Zní to tak samozřejmě. Ale přitom jako bychom se za těch sto let změnili my. Jak jste to řekla s tím „pěkným“ křížem…

My jsme po vatikánském koncilu „objevili“, že vlastně není potřeba žádná oběť, žádné pokání, nic, máme všechno zadarmo. (Smích) Právě proto si myslím, že je Matka Rosa aktuální pro tuto dobu. Myslím, že je potřebné, aby se její smýšlení připomínalo. Vidíme v církvi mezi věřícími touhu po něčem hlubším. Lidé, alespoň ti, co žijí z víry, mají touhu se zapojovat do vykupitelského díla Kristova, do boje za spásu duší. A cítí, že to není jenom tak, že to není zadarmo. Že to bez té oběti nepůjde.

Ale přece tam nějaký zlom nebo předěl byl. Připomíná mi to svatou Matku Terezu z Kalkaty nebo svatou Faustynu Kowalskou. Obě byly řeholnice od mládí, obě v jednu chvíli pocítily, že po nich Pán Ježíš žádá něco jiného. Ale vystoupit z kongregace a založit novou, to není jen tak.

Nevím, jestli to byl zlom. Matka Rosa vstoupila do kongregace sester Boromejek, protože toužila být řeholní sestrou. Ale měla sílící pocit, že to ještě není všecko. Nebylo to proto, že by byla nespokojená, že by kritizovala nějaké pořádky, nebo že by se jí tam nelíbilo, to ne. Bylo to tušení od Boha, že to její místo ještě není. Moc trpěla tím, že byla posílána k bohatým nemocným. Boromejky měly svá velká díla – školy, školky, nemocnice a byly podporovány zámožnými dobrodinci a šlechtou. Tito pak za to vyžadovali, aby sestry někdy přišly ošetřovat je. To ošetřování vypadalo, jak to vidíme z filmů ze začátku dvacátého století – sezení vedle postele a vyměňování mokrých hadrů. Ona se tomu věnovala, jenomže viděla, že tito lidé to zas tak moc nepotřebují, že je mnohem a mnohem víc potřeba pomáhat jinde. Že jsou někde jinde lidé, kteří jsou na tom úplně zoufale, a k nim pomoc nedojde. Právě tím trpěla nejvíc. A tehdy nastal ten moment, silné vnuknutí, když jednou přebírala shnilá jablka v Brně, kdy si posteskla: „Pane Bože, kdybych mohla místo toho ovoce přebírat duše“. A dostala odpověď: „Doufej, budeš“. A hned se to rozběhlo.

Opravdu hned? Sestra Elvíra z Medžugorje, když cítila povolání založit komunitu Cenacolo pro uzdravení narkomanů, tak musela žádat svého biskupa sedm let!

Události s jablky předcházelo dlouhé čekání a nejistota. Sestra Rosa, když byla na filiálce v Dačicích, se chtěla poradit s biskupem Huynem o své vnitřní touze po přísnějším životě. Chtěla vědět, jestli má někam přestoupit, nebo jestli zakládat něco nového. Ale setkat s ním se jí nepovedlo, až za osm let, když byla přeložena do Brna. Teprve tam se všechno rozběhlo, a tam začala činnost sester Těšitelek.  Všechno do sebe zapadalo. V tom je také její velikost, že i když v tom klášteře Boromejek cítila, že to není úplně ono, nepustila se do toho sama, že by si něco vymyslela. Taková je Boží cesta: mít touhu, modlit se a čekat, až Pán Bůh vše připraví. Nebylo to bez trápení, bez komplikací, to vůbec ne, to není možné.

Musím se vrátit, abych vzpomněla na zbožné brněnské šlechtičny Belcredi, Romero a další. Ty založily spolek pro ošetřování chudých nemocných, protože v té době nebyl žádný sociální systém. Lidé odcházeli z vesnic do Brna za prací, ale když onemocněl živitel rodiny, tak zůstal on i jeho rodina úplně napospas. Dámy pro ně dělaly sbírky a při obcházení domácností viděly mnoho nemocných. Potřebovaly nějaké řeholnice, které by za nemocnými docházely a staraly se o ně. Myslím, že hraběnka Romerová sestru Rosu znala z domácího ošetřování, a proto si ji vyžádala v Praze u její generální představené, takže se stala ošetřovatelkou toho brněnského spolku. Protektorem spolku byl biskup Huyn, tam se jejich cesty setkaly.

A to se už setkali osobně?

Ještě ne. Sestra Rosa byla poslána do terénu vyhledávat potřebné. Jenže těch bylo za krátký čas tolik, že se o ně nezvládala postarat. Rostlo to geometrickou řadou. Tím, že toužila hlavně po záchraně duší, tak nevěděla, co dříve. Jestli řešit tělesnou stránku nemocného, nebo děcka, které nechodily do školy, nebo zase to, že lidé nic nevědí o Pánu Bohu. Práce bylo hrozně moc. A tak si vyžádala ještě jednu sestru, Annu, a když to ani dvě nezvládaly, spolek povolal čtyři civilní ošetřovatelky. Jenomže se ukázalo, že ošetřovatelky na to nemají nervy. Služba v domácnostech je těžká, a to i teď, protože doma je nemocný pánem. V nemocnici vám můžou říct, že v pět hodin bude měření teploty a budete poslouchat. Ale doma je to jinak, doma je ten, kdo přijde, vždycky jenom na návštěvě. V domácnostech navíc nemohly spoléhat na to, co doktor předepíše, nebo když tam byla špína, zavolat uklízečku. Nebylo možné nikoho zavolat, všechno musela udělat sestra sama a musela si umět poradit. Takže když civilní ošetřovatelky postupně odpadly, byla Matka Rosa utvrzena v tom, že tady musí vzniknout nějaká kongregace, někdo, kdo to bude dělat nezištně a obětavě, kdo bude schopen podstoupit tyto obtíže a nebude jenom ošetřovatel, ale bude se snažit zachraňovat duše. Sepsala to a poslala ten dopis otci biskupovi Huynovi.

Dokázala byste nám vysvětlit mimořádné souznění Matky Rosy a brněnského biskupa Mons. Pavla Huyna, které vedlo k založení úplně nové kongregace na začátku 20. století?

Ano, bylo to dílo Ducha svatého, že je oba dva vedl stejně. Biskup Huyn patřil k rakouské šlechtě. Narodil se v roce 1868 v Brně. Brněnským biskupem byl jmenován v roce 1904. Měl veliké sociální cítění. Ve svém testamentu popisuje, že jako kaplan působil v Behařovicích na jižní Moravě. Jednou ho volali zaopatřovat nemocnou ženu. Měla šest dětí a umírala na tuberkulózu. Čtrnáctileté děvčátko se staralo o nemocnou matku a o své sourozence. Tehdy ho napadlo: „Kdyby byla nějaká kongregace, která bude schopna jít i do domácností a tam pomáhat tělesně i duchovně“. Tuto touhu měl v sobě, a také pochopení pro smír a útěchu trpícího Ježíše, stejně jako Matka Rosa. Měl zápisky ještě ze svých exercicií z mládí, kdy exercitátor vylíčil smrtelnou úzkost Pána Ježíše. Od té doby se zcela zasvětil útěše trpícího Spasitele. V různých aspektech si byli s Matkou Rosou sice vzdáleni, ale spojovala je stejná touha.

A potkali se v pravou chvíli, když mu Matka Rosa poslala ten dopis?

Ano. Napsala ho a poslala po jednom knězi, který s ní spolupracoval. Otec biskup si ho nechal přečíst, protože to asi napsala kostrbatě česky a on tak dobře česky neuměl, aby pochopil psaný text. Naprosto ho zaskočilo, jak to odpovídalo jeho představám. Nechal si hned donést své zápisky: „To je to, co já chci tolik let, jenže jsem na to neměl vhodné osoby!“ Protože – malinko odbočím – například on sám se snažil v Brně získat ženskou kongregaci, aby obcházely domy a ošetřovaly souchotináře, lidi s tuberkulózou. Našla jsem to v jedné diplomové práci. Byly to snad sestřičky z Grohové, které mu na to kývly, asi proto, že byl biskup. Šly tam jednou a hotovo; to byla velmi riziková práce. Nemoc byla nakažlivá, a jak jsem říkala, každý měl svoje díla a poslání. Biskup měl tedy stejné sociální cítění jako Matka Rosa, ale nedařilo se mu pro tak radikální službu někoho získat.

Když ten dopis Matky Rosy dočetl, okamžitě nechal zapřáhnout kočár a spěchal na Údolní ulici, kde tenkrát působila. On byl horká hlava a chtěl do zakládání nové kongregace jít hned. Matka Rosa měla velikou touhu, ale zároveň byla úzkostlivá, a když se to rozběhlo, tak začala pochybovat, jestli to Pán Bůh od ní chce. Ale biskup už to rozjel a její představení se to dozvěděli od něj. To byly takové nepříjemnosti, které vždy provází každé dobré dílo, nějaké to napětí nebo nedorozumění. Určitě máte podobné zkušenosti, že se někdy stanou nedorozumění, které vás postaví do špatného světla a nemáte šanci to vysvětlit. Takže tohle se jí také stalo, a mnohé další vnější překážky.

Kdy tedy kongregace vznikla?

Za první světové války, v roce 1915. Krátce poté byl biskup Huyn jmenován pražským arcibiskupem. Je pravda, že bez něho by kongregace nevznikla. Jeho nástupce v Brně měl po jeho odchodu o osud kongregace obavy. – Bylo tam tolik sester a vede je nějaká obyčejná ženská z vesnice. Matka Rosa neměla nějaké extra vzdělání, fakticky neměla žádnou průpravu, aby to celé založila a vedla. Ani materiálně, vždyť odešla od Boromejek dohromady s ničím, ony jí pomohly v začátku, ale nedisponovala nějakým kapitálem. Sestry měly ošetřovat jen chudé a zadarmo. Jenže ošetřovat bez příjmů a bez nějakého velkého mecenáše, to lidská logika nemohla pochopit. Velké naděje na přežití tam z lidského hlediska nebyly. Navíc když arcibiskup Huyn musel po skončení války do exilu, tak se čekalo, že se to dílo rozpadne. Ale uplynulo sto let a jsme stále tady a už nikdo nepochybuje, že to vyšlo. Kongregace sester Těšitelek pokračuje v díle Matky Rosy, jednak ve smíru, v oběti za tento svět, a jednak ve vnější činnosti.

Ale ještě k biskupu Huynovi – mám naději, že se jednou povede jeho jméno očistit. Je posuzován z politického hlediska jako zastánce rakouské monarchie, to také vedlo po převratu k jeho odvolání z Prahy. Ale když se na něho podíváme poctivě, tak by byl naopak padouch, kdyby monarchii zradil. Jeho rodina pro monarchii žila, jeho tatínek ještě v závěti kladl potomkům na srdce, že musí monarchii zůstat věrní. Klade se mu teď za vinu, že se snažil monarchii udržet při životě, ale tak je to normální, že se nenechal ovlivnit dobou a neměnil kabát, jak se tomu dnes říká. Dožil jako chudý kněz v klášteře v Itálii a jsme rády, že se podařilo jeho ostatky převést do Rajhradu a že je pohřben přímo v kostele. To si vždycky přál.

Jsme rádi, že jste nám to vysvětlila, protože v knihách máte spoustu faktů, ale teď nám to dáváte do souvislostí.

A nyní se dostaneme k sestře Anežce. V čem spočívalo oslovení nebo Boží povolání komtesy Františky Anežky Coudenhove-Honrichs, dědičky kunštátského panství, když se rozhodla právě pro Kongregaci sester Těšitelek a stala se řádovou sestrou Anežkou?

Komtesa Františka na svém panství v Kunštátě už službu chudým nemocným sama provozovala. Jsou o tom záznamy pamětníků. Například jistá paní psala, že na tom panství, v těch vesničkách, co k němu patří, nebyl jediný nemocný nebo starý člověk, o kterém by komtesa nevěděla. Navštěvovala je už její maminka, takže komtesa Františka v tom vyrostla. Měla to vymyšlené tak, že až jednou celé panství zdědí, bude se snažit, aby toho dobra mohla dělat co nejvíc.

Do toho přišel pan biskup Huyn, který byl rodinný známý. Právě v té době zakládal s Matkou Rosou Kongregaci Sester Těšitelek. Když chodil po farnostech na biřmování, tak vždycky šel před obřadem zpovídat. Když u nějaké dívky viděl povolání, tak ji do té kongregace směřoval. Z prvních čekatelek získala některé Matka Rosa, ale mnoho jich získal otec biskup Huyn.

Když biskup Huyn viděl u komtesy Františky, že touží po životě zcela obětovaném Bohu a chudým, snažil se ji taky směrovat k Těšitelkám. Mohlo by to vypadat, že našel vlivnou a bohatou osobu, která mu pomůže jeho projekty zrealizovat. Napadlo to i maminku komtesy Františky: Sestry v kongregaci jsou bez prostředků, potřebují zabezpečení. A tady je nějaké zbožné trdlo v Kunštátě, které by se jim tam hodilo! Jenže to byly jen spekulace. Biskup Huyn ji viděl ne jako komtesu Františku z Kunštátu, ale jako velkodušnou ženu, která má povolání ke službě Bohu a chudým.

Komtesa Františka tak toužila po radikalitě evangelia, že by do nějaké zazobané kongregace, kde už nejde o ideály, ale o majetek a pohodlí, nikdy nevstoupila, mohli by ji přemlouvat všichni biskupové. Byla velkou ctitelkou Božského srdce a toužila svůj život vydat úplně. U ní nebyla žádná vypočítavost. Viděla, že v této kongregaci se to dá zrealizovat, že se skutečně věnují těm nejchudším. A v tom spočívalo Boží volání.

Komtesa se nakonec přiznala, že v ní byl ohromný boj, nejen s maminkou, ale ještě víc se sebou, s myšlenkou, že se má vzdát majetku a možnosti rozhodovat o něm. Věděla, kolika lidem by mohla pomoct, kdyby zůstala v Kunštátě. Byla první světová válka, muži byli na frontě, ženy zůstávaly samy na polích. Ona sama žila velmi skromně, všechno šlo na podporu vojska nebo chudých. Rozhodla se poslechnout Boží volání a vstoupit k Těšitelkám. Pak se ukázala moudrá Boží režie: kdyby zůstala na panství, tak za pár let stejně o všecko přijde. Ale tím, že vstoupila do kongregace, její majetek mohl sloužit chudým. Díky němu se vybudoval klášter v Rajhradě, založilo 17 filiálních domů, díky jejímu majetku mohly vstupovat do kongregace dívky, které neměly žádné věno. Pán Bůh to měl dobře vymyšlené a naštěstí ona Ho poslechla.

Je doloženo, že Matka Rosa v době přechodu fronty přes ostřelovaný klášter v Rajhradě nabídla svůj život jako oběť za sestry. V čem vidíte, že její nabídka byla vyslyšena?

Tato skutečnost není podložena lékařskými zprávami. Matka Rosa byla nemocná už před válkou. Měla zánět žlučníku, nevědělo se, jestli je to rakovina nebo něco jiného. Mohlo by se říct, že to byl normální průběh té nemoci. Matka Rosa byla při přechodu fronty ve sklepě víc než týden, byla tam zima, nachladila se, jednoduše se to zhoršilo a zemřela. Já vidím důkaz přijetí oběti v tom, že o tom sestry nikdy nepochybovaly. V jejich povědomí toto přesvědčení stále bylo a je. Když se o ní mluví, je tam jako leitmotiv, že ona se za nás obětovala. Před přechodem fronty řekla: „Nebojte se, nic se vám nestane, já jsem za vás nabídla Bohu svůj život“.

A fakticky žádná z těch sester nepřišla o život?

Ne, a to jim hrozilo skutečně velké nebezpečí. Třeba když hasily požár v troskách kláštera, nebo chodily pro vodu během ostřelování, nebo ve filiálních domech, kdy se zachovala svědectví o tom, že se vojáci snažili do těch baráků dostat a záhadně se jim nepovedlo otevřít dveře. Různé příběhy jim zůstaly v paměti, které dokazují, že vůbec nebylo samozřejmé, že se přes válku 156 sestrám, které byly rozstrkány po celých Čechách, žádné nic nestalo. A přitom nebyly někde zahrabané ve sklepě u brambor, ale třeba v Ostravě, v Hradci, v Pardubicích, v Kolíně, všude vycházely a snažily se postarat o raněné, prostě aktivně působily.

Tak Pán Bůh Matku Rosu skutečně vyslyšel.

Ano. Když Němci odtáhli a přišli Rusové, kozáci, proháněli se po klášteře, to bylo všechno jejich, když to dobyli. Matka Rosa všechny papíry a cennější věci nechala narychlo odnést do kanceláře a dveře nechala zasypat sutinami, aby se tam nedalo vejít. Ale sestry nemohla jen tak zahrabat. Opravdu to bylo neuvěřitelné, že se žádné nic nestalo, běžně vojáci nebrali ohled ani na řeholní sestry.

Za čtyři měsíce potom skutečně zemřela. Její zdravotní stav byl špatný už dlouho. Ale vícekrát v minulosti už byla na umření. Třeba ve třicátém třetím roce, když byla na operaci s těžkým zánětem středního ucha, už jí nedávali žádnou šanci. Ale ona se z toho dostala záhadně rychle. Tak se mohla uzdravit i z té nemoci po frontě. Ale to se nestalo, ona sama svou smrt předvídala.

A teď na vás, sestro Františko. Stala jste se postulátorkou procesu blahořečení Matky Rosy. Jste autorkou tří knih o osobnostech Vaší kongregace. Čím Vás tato práce obohatila?

Necítím se jako spisovatelka, protože v těch knihách jsou vlastně jen nějak uspořádané zápisky sester, které máme v archivech. To se týká hlavně sestry Anežky, která toho psala nejvíc, jsou to její výpovědi. Jsou to archivní materiály, všechny sestry se k nim nedostanou, natož lidi zvenku. Vedla mě touha, možná i pocit povinnosti, aby se k tomu bohatství, které tady je, dostali i ostatní. Jsem přesvědčena, že život sestry Anežky nebo Matky Rosy má co říct i lidem ve světě.

My, Češi a Slováci, máme takový komplex méněcennosti, že k takovému pateru Piovi, nebo já nevím, koho si kdo vybere k uctívání, nemáme od nás koho postavit. Takový otec Kubíček nebo Martin Středa, kdyby byli Italové, tak jsou dávno svatí. Myslím, že má smysl připomínat i sestru Anežku z Kunštátu. Ona je pro mě skutečnou hrdinkou. Až do smrti byla přes všechny neúspěchy, které měla, věrná svému ideálu. V Argentině realizovala službu chudým nemocným do posledních sil. Nepovedlo se jí nadchnout zástupy následovatelek, protože byla tak radikální, bylo to moc náročné, jak žila. Před smrtí řekla: „Nic se mi nepovedlo.“ Toužila tam kongregaci rozšířit, ale zůstala téměř osamocená. To se přihodilo i jiným světcům, třeba takový Charles de Foucald na Sahaře. Ten také zemřel, aniž by dovedl někoho nadchnout pro svůj ideál. A pak se z ničeho nic objevili po létech následovníci. Já si myslím, že Anežka to bude mít taky tak. Za života jí nebylo dopřáno vidět plody své námahy, ale teď oslovuje mnoho lidí. Zdálo se mi důležité o ní něco napsat.

Chystáte nějakou další knihu nebo budete připravovat dokumentaci a další podklady pro beatifikační proces?

Teď bychom rádi připravili nějaký filmový dokument o Matce Rose Vůjtěchové.

Napůl hraný nebo jenom čistě dokument?

Zatím jenom dokument, ale možná se někdy povede časem někoho oslovit, nevím. Některé věci jdou těžko zachytit a věrně interpretovat. Nechtěla bych Matku Rosu představit jen jako sociální pracovnici, která chodila za nemocnými po Brně. To je sice důležité, ale u ní bylo nejdůležitější a nejcennější nitro, ta její motivace. A to se dává těžko do filmu. Spíš si umím představit, že by mohla vzniknout ještě lepší knížka, ve které by bylo zachyceno její duchovní poselství. Zdá se mi, že příběh sestry Anežky je vhodnější pro hraný film. O ní by se dal udělat pěkný film, to určitě ano.

Tak to znamená trošičku přehodit žánr z románu na scénář, to byste si taky troufla?

Připravujeme podklady pro dokument o Matce Rose. Texty vycházejí z toho, co se o ní všude píše. Kovbojku se mně z toho udělat nepovedlo, aby člověk čekal bez dechu, jak to dopadne, to ne. (Smích)

Všechno ještě může přijít…

Ano, ano, už jsem na to myslela, aby to byl trhák – myslím ten film o sestře Anežce. Jak potká někde na plese nějakého modrookého krasavce, samozřejmě šlechtice, který se do ní zakouká, aby to bylo dramatické, a ona ho pak odvrhne. (Smích)

I Hollywood k tomu musí teprve dospět, do duchovna. (Smích)

Máte nějaký osobní zážitek, který by vám dal pocítit potvrzení, že Vaše práce má smysl? Nějaké bližší sepětí s Matkou Rosou? Či znamení Ducha, jak pokračovat dál?

Vidím ve všem, co děláme, že vlastně ty věci Bůh nějak připravuje a my do nich vstupujeme. Otevřou se dveře a vy vidíte další, které jsou zavřené, a nevíte, co s tím, co tam bude. Ale víte, že když to Pán Bůh skutečně bude chtít, tak ty dveře se ve svůj čas otevřou. S tím procesem blahořečení je to taky tak. Žádný jednoznačný zázrak jako blesk z nebe, který by to potvrdil, se neudál. Akorát, když už nějak povoluji v úsilí, tak někdo napíše nebo se ozve, jak ho to oslovilo, že se k Matce Rose modlí. Skutečnost, že jsem tím byla pověřena kongregací, pro mě znamená, že to je moje poslání a mám to dělat. Nemusím se už zabývat nějakými svými úvahami, jestli to má smysl nebo ne.

Beatifikační proces zpravidla žádá doložení přísně posuzovaného zázraku, který se udál na přímluvu dotyčného světce. Máte nějaký takový případ z minulosti, nebo je teprve zapotřebí zahájit modlitby k uskutečnění takového zázraku?

Zázrak je nutný po uzavření diecézní fáze procesu. Takže to teď ještě neřešíme. Ale staly se už na její přímluvu věci těžko vysvětlitelné přirozeným způsobem. Například jedna mladá sestra měla mozkovou příhodu a ochrnula, přestala mluvit, ztratila vědomí a její stav byl velmi vážný. Nikdo nedával naději na úplné uzdravení. Začaly jsme se společně modlit k Matce Rose a na její svátek 5. září se stav té sestry začal zlepšovat. Uzdravila se úplně. A to nebyl jediný případ.

Když nastane nějaká vážná situace, někdo třeba onemocní, vždy se na ni automaticky obracíme s prosbou o přímluvu. V této fázi je důležité, že existuje pověst svatosti, to znamená přesvědčení, že není marné se k Matce Rose modlit. A toto přesvědčení není jen mezi sestrami. Dělala jsem na to téma takový průzkum mezi laiky, přidruženými k naší kongregaci. Potvrdilo se, že drtivá většina z nich se k ní ve svých potřebách obrací. Bude-li víra, budou i zázraky.

Takže už tím, že se lidé modlí k Bohu na přímluvu Matky Rosy, se projevuje jejich víra, a tím lze zpětně prokázat, existující kult světce mezi lidmi.

Ano, neboť je to založeno na naději, že ona má k Bohu blízko, že je v nebi a může se za nás přimluvit. To je základ potvrzení pověsti svatosti. Zázrak, potřebný pro kanonizaci musí být prokázán lékařskou komisí. Prokázat, že něco byl zázrak a nikoli jen neočekávaný vývoj událostí, vůbec není jednoduché. Ale to jsou Boží věci, a když Bůh bude chtít, tak to bude.

Teď nám odpovídáte na otázku, zda o těchto případech vyslyšených modliteb mluvit dál. Tak vznikla drobná brožura, zveřejněná i na našem webu, o svědectvích na přímluvu P. Martina Středy SJ., třeba neuznaných jako zázraky. Ale důležité je povědomí lidí, že mají svého zastánce, ke kterému je možno se v modlitbě obracet.

Ano, Pán Bůh často používá k oslavě svých svatých jednoduché lidi. Tak třeba bl. Zdenka Šelingová na Slovensku. Byla to řeholní sestra, vězněná za totality.  Zemřela na následky věznění a téměř nikdo o ní nevěděl. Pak se jistý spisovatel dozvěděl její příběh a napsal o ní knížku. A lidi se k ní začali spontánně obracet.

Svět se za sto let hodně změnil, žijeme v jeho bohatší části. V jakém konkrétním úsilí hodláte v dnešních podmínkách naplňovat charismata kongregace a kde vidíte užitečný směr pro budoucnost?

Mezi sestrami vidím touhu vrátit se k původnímu poslání – k péči o nemocné v rodinách, působit mezi těmi nejpotřebnějšími a pomáhat přitom i duchovně. V naší společnosti, kde je vše organizováno podle různých norem a předpisů, není jednoduché bezplatnou péči realizovat. Jedna sestra na Slovensku si vyřídila licenci, že může poskytovat domácí péči sama na sebe, aniž by byla v nějaké agentuře. Ta je placena z restitučního majetku. Jde vlastně o věno sestry Anežky. Jsem moc ráda, že u našich nejmladších sester je veliká touha pracovat s těmi nejchudšími. Zkoušely si to jako dobrovolnice v Charitě v Brně, která má vybudovanou záchrannou síť. Ošetřovaly různé chudáky, kteří nemohli do nemocnice, protože třeba měli vši, nebo to byli cizinci, kteří nemají doklady, nebo bezdomovci.

A v Argentině?

V Argentině, kde naše sestry působí, je to jednodušší. Jsou tam dobré kliniky pro lidi, kteří mají sociální pojištění. A pak jsou obyčejné veřejné nemocnice. Tam to místy vypadá strašně, ale jsou dostupné všem. Domácí péče taky není tak vymezována předpisy jako u nás.

Když Matka Rosa trvala na této formě služby, měla na mysli i duchovní rozměr pomoci. Když je sestra v nemocnici, je tam víc lidí, na které může působit. Dříve to tak bylo, že v nemocnici byl prostor na to, aby se to člověku v hlavě uleželo, zdraví, život, smrt, v klidu se vyzpovídal, všecko si zvážil. Teď se doba hospitalizace zkracuje. Jdete na operaci, připravíte se doma a rychle, rychle zase zpět. Na nějakou duši už málokdo pamatuje. V domácí péči je to jiné. I když má sestra v terénu těch lidí na starosti míň, tak stopa, kterou zanechá v tom člověku nebo v té rodině, je mnohem hlubší. Protože je něco úplně jiného, když máte čas si s nemocným člověkem nebo s jeho příbuznými v soukromí popovídat. Sestra někdy s překvapením zjistí, že i nevěřící lidé vlastně proti Bohu nic nemají, jen ho jednoduše nepotkali, nikdo jim o něm neřekl. Sestra obejde sice za ten den jen pár nemocných, ale když se ohlédne zpátky, vidí mnoho lidí, kteří se dostali k Pánu Bohu díky její službě, prostřednictvím kontaktu s ní. A to je poslání Těšitelky. Být nablízku člověku v nemoci a utrpení, ale nejen péčí zdravotní, ale ujištěním, že je zde dobrý Bůh, kterému na člověku záleží. Takže tak to je.

Přivedla jste mě ke srovnání s Misionářkami lásky od Matky Terezy z Kalkaty. Ona také zdůrazňovala: „My nejsme sociální řád, my jsme kontemplativní řád, protože bez blízkosti Ježíše bychom tuto práci nedokázaly dělat.“

Ano, je to podobné a Pán Bůh jakoby potvrdil duchovní příbuznost těchto dvou žen – svatá Matka Tereza zemřela ten samý den jako Matka Rosa. U obou to vnější vyšlo z něčeho, co bylo uvnitř. Matka Rosa taky chtěla, abychom při vší službě byly usebrané, kontemplativní. Ona měla takovou, dá se říct, utopickou představu, abychom byly jako karmelitky ve světě. Nechtěla, abychom byly jen jednou z mnoha činných kongregací, kde je prvořadé vnější poslání. Přijít z práce, rychle se pomodlit a dát si nohy nahoru. Dnešní hektický svět nás jaksi posouvá tímto směrem. Matka Rosa chtěla, abychom vždycky byly srdcem u Boha, a domácí péče je pro udržení vnitřní soustředěnosti vhodnější. Když na oddělení běháte celý den v tom frmolu, obklopeni mnoha lidmi, je to těžší. Aby naše služba přiváděla lidi k Bohu, musí vycházet ze spojení s Bohem. A jenom Bůh může dát člověku sílu k nezištné službě, protože v konečném důsledku jen Bůh je dobrý. Matka Rosa i Matka Tereza jsou si blízké tím, že obě cítily povolání zmírňovat Ježíšovu žízeň, jeho touhu po spáse nesmrtelných duší. Tato touha je poháněla dělat vše pro záchranu svých bratří a sester, hlavně těch nejopuštěnějších.

To je úžasné. Tak jenom aby vás bylo stále víc…Takže poslední otázka je vlastně budoucnost. Píšete, že před druhou světovou válkou přicházelo každoročně 40–50 dívek, které měly zájem o život ve Vaší kongregaci. Jak lze oslovit dnešní dívky, aby přijaly povolání k zasvěcenému životu, a to přímo v Kongregaci sester Těšitelek?

To kdybychom věděly, tak tady dnes nesedíte se mnou, ale s nějakou sličnou, mladou sestřičkou… (Velký smích) Můžeme mít jakkoliv pěkné webové stránky, barevné plakátky… to moc nepomůže. Myslím, že máme plnit svoje poslání a lidé, kteří skutečně touží žít naplno pro Boha, si nás najdou. Věřím, že mnozí mladí lidé, ať vypadají, jak chtějí, mají citlivost pro to, co je pravdivé a co má nějakou hodnotu. Skutečné ideály je přitahují. To vidíme v povoláních do kongregací i do těch přísnějších, kde se žije věrnost Božímu volání.

Děkujeme Vám za tento krásný rozhovor a knihy, které jste napsala. Přejeme Vám zdárné dokončení kanonizačního procesu Matky Rosy. Ale především děkujeme celé Kongregaci za její službu všem potřebným a přejeme, aby v odkazu Matky Rosy a sestry Anežky mohla pokračovat v plnění Božího povolání.