Krátký životopis Matky Rosy Vůjtěchové,
zakladatelky Kongregace sester Těšitelek
Božského Srdce Ježíšova

Matka Rosa se narodila 21.10.1876 v malé jihočeské vesnici Vobora u Radobytec, okres Písek. Při křtu dostala jméno Barbora. Její rodiče, Jan a Anna, měli deset dětí, z nichž některé zemřely v útlém věku. Otec Jan byl obecním hajným. Aby uživil početnou rodinu, hospodařil na deputátních polích. Malá Barbora, jako všechny děti, musela rodičům odmalička pomáhat s domácími pracemi. Byla učenlivá a šikovná, takže již ve dvanácti letech plně zastala svou matku ve vedení domácnosti.

Její rodiče byli velmi zbožní a zejména matka jí brzy vedla k modlitbě a k osobnímu vztahu k Bohu Otci, kterému sama svěřovala své starosti a trápení. Malá Barunka měla ve své mamince vzor tichosti a odevzdanosti do vůle Boží, přirozeně si osvojovala ducha modlitby. Sama vzpomíná: „Když mi byly tři roky, pamatuji si, že jsem měla velmi dobrou paměť a rozum. Měla jsem velmi ráda Pána Boha, ale neznala jsem ho. Slyšela jsem o něm, že je tolik dobrý a že má rád, když se k němu modlíme. Proto jsem se chtěla k němu pořád modlit. Naučila jsem se velmi mnoho modlit a myslím, že všechno mé žvatlání nebylo nic jiného než modlitba.“[1]

Byla velmi zvídavá, a tak své rodiče neustále zasypávala dotazy, aby zjistila, kdo je Pán Bůh. Mnohé odpovědi nalézala v přírodě, kam často utíkala do samoty, aby mohla „přemýšlet“. Naučila se naslouchat svému nitru, ve kterém nacházela různé pohnutky a impulsy pro své chování, aby dělala Pánu Bohu radost, a tak aniž to věděla, si osvojovala různé ctnosti.

Barbora měla již jako dítě silnou vůli a ve věcech týkajících se víry byla až tvrdohlavá. Prosadila si svou, aby se mohla účastnit všech pobožností a mší jako dospělí a to i za cenu brzkého vstávání a několikakilometrové chůze do farního kostela ve vedlejší vsi. Když ve dvanácti letech mohla jít poprvé ke svatému přijímání, vyprosila si u pana kaplana, aby směla každý týden přijímat Eucharistii. Bylo to tenkrát dosti neobvyklé, zvláště u dítěte. Již tehdy si malá Barbora uvědomovala ošklivost hříchu a velmi prožívala utrpení, které na sebe vzal Ježíš Kristus, aby lidi osvobodil z jeho područí. „Ještě větší trápení nastalo, když jsem se dověděla, co ten dobrý Pán Ježíš vytrpěl bolesti. Bylo mi ho tak líto! Ráda bych mu byla pomohla. Myslila a cítila jsem to tak, že ještě pořád trpí. Byla jsem moc citlivá a nemohla jsem to snášet. Začala jsem přemýšlet, co bych mu za to dala.“[2]

Barbora byla jiná než všechny ostatní děti. Pro svoji přílišnou zbožnost a zálibu v modlitbě, která se jejím blízkým zdála přemrštěná, se mnohým zdála psychicky narušená. Barbora zjistila, že ne všichni mají Pána Boha stejně rádi jako ona, což nemohla pochopit, a tak se nikomu již nesvěřovala. Neuzavřela se ale do sebe a to, co načerpala v modlitbě se snažila rozdávat svým bližním. Již tehdy byla známá svou láskou k chudým, kterým směla nosit jídlo.

V tomto věku se rozhodla, že svůj život dá plně Bohu. Ve svém dětském rozumu nechápala, že se jako děvče nemůže stát knězem. Od matky se ale po mnoha dotazech dověděla, že děvčata svůj život mohou obětovat službou a modlitbou v klášteře. Sice si nedovedla nic představit pod slovem „klášter“, ale od té doby si byla jista, že to bude její cesta. Rodiče z této myšlenky nebyli nadšeni.

Když jí bylo čtrnáct, poslali ji rodiče na vychování do Vídně k jejímu staršímu bratrovi. Bratr ve Vídni žil městským životem se vším, co k tomu patřilo. Dokonce žil s družkou. Mladá Barbora do tohoto prostředí vůbec nezapadala, připadala si zde jako v bahně. Odolávala všem lákadlům a po půl roce se na vlastní žádost vracela domů.

Na doporučení pana kaplana jí pak rodiče poslali do Prahy do Mariánského ústavu, který vedly řeholnice, a tak si Barbora myslela, že se konečně octnula v klášteře. Byla velmi zklamaná, když zjistila, že je pouze chovankou. Útěchou jí bylo, že pod vedením sester mohla vést pravidelný duchovní život, i když ne takový jaký by si přála. Díky sestrám se také seznámila s otci jezuity. Již první setkání ji naplnilo obdivem k řeholníkům,[3] v jejichž řadách o mnoho let později našla rádce a spolu-pracovníky pro své dílo.

Jako chovanka si však Barbora připadala nenaplněná. V ústavu ji nic nedrželo, a tak se rozhodla, že uteče. Plán se zdařil a uprchlice hledala útočiště v jednom z pražských kostelů. Zde se náhodně seznámila s jednou zbožnou dámou, která si ji, se souhlasem rodičů, vzala k sobě jako schovanku. O několik měsíců později jí zpovědník na opakované naléhání schválil odchod do kláštera. Shodou okolností se seznámila se sestrami boromejkami. Představená se nechala uprosit, a ačkoliv Barboře bylo pouhých patnáct let, byla přijata do čekatelství.

Sestry v té době měly široké pole působnosti od ošetřování nemocných po výchovu dětí. Barbora během čekatelství získala zkušenosti v psychiatrické léčebně, při ošetřování starých a nemocných, také se krátce starala o nemocné cholerou. Práce u nemocných, ač byla velmi náročná, se jí zalíbila, a tak se rozhodla, že se zařadí mezi pomocné sestry-ošetřovatelky.

Konečně v roce 1893 oblékla řeholní roucho sester boromejek a přijala jméno sestra Marie Rosa. Do noviciátu s ní nastoupila i její rodná sestra Marie jako s.Angela.[4] V mateřinci v Praze se obě zdržely jen krátký čas a brzy byly poslány na filiálky. Během noviciátu, který tehdy trval šest let, sestra Rosa vystřídala mnoho míst (Lambach v Horním Rakousku, Kalsburg, Vídeň, Dačice a znovu Praha). Měla na starosti především soukromé ošetřování nemocných, nejraději se věnovala chudým pacientům. V roce 1899 složila časné sliby, které každý rok obnovovala.

Ač se zdálo, že je sestra Rosa spokojená se svým postavením, v jejím nitru byl neklid. Pro svoji veselou povahu a zručnost byla u všech oblíbená. Sama si chvály druhých nevšímala. V jejím srdci byla touha po ještě přísnějším životě. Chtěla žít životem modlitby, zcela strávena Kristovým utrpením. Zdálo se, že má povolání na Karmel. Kromě toho cítila zvláštní touhu k hlásání evangelia, cítila se být apoštolem pro ty nejchudší a nejopuštěnější. Tento neklid ji stravoval 18 let, myslela si, že je to pokušení proti povolání a když se jednou s těmito myšlenkami svěřila svým představeným, měly stejný názor.

V roce 1911 byla sestra Rosa přeložena do Brna. I zde se věnovala nemocným.

V roce 1912 zde zbožné šlechtičny založily spolek sv. Josefa pro ošetřování chudých nemocných. Jeho protektorem se stal brněnský biskup Pavel Huyn.^[5] Dámy obstarávaly prostředky, ale potřebovaly ošetřovatelky pro práci s nemocnými. Prostřednictvím otce biskupa požádaly sestry boromejky o nějaké zdravotnice. Představená dala k dispozici s. Rosu a s. Annu. Ty se ihned ujaly s největší horlivostí své práce.

Brno mělo tehdy ve svých okrajových částech mnoho dělnických kolonií, ve kterých žili lidé ve velmi nuzných materiálních, sociálních a zejména bídných duchovních podmínkách. Když sestry začaly svoji činnost v Králově Poli, za několik dnů nestačily všechny uspokojit. Více než ošetřování se s. Rosa začala věnovat katechezi. Připravovala dospělé k přijetí svátostí a učila děti základům víry.

Opět zesílela touha po jiném způsobu řeholního života. Sestra Rosa tentokrát využila úzké spolupráce s biskupem Huynem a chtěla si provždy udělat jasno. Sepsala popis nové kongregace a spisek poslala otci biskupovi. Sám se již více jak dvacet let zaobíral podobnou myšlenkou. Chtěl založit smírnou kongregaci a teď mu bylo jasné, že sestra Rosa je ta, která mu s realizací pomůže.

Při návštěvě ad limina apostolorum v roce 1913 biskup Huyn informoval o novém projektu papeže Pia X., jenž dal ústní souhlas k založení nové řeholní rodiny. Papež sestře Rose poslal své požehnání, a také svolení k přestoupení do rodící se kongregace.[6]

Nové společenství mohlo oficiálně přijímat čekatelky. S. Rosa s dovolením svých představených dále působila ve spolku sv. Josefa a mohla pomáhat s formací prvních kandidátek.

Vznikající kongregace měla mnoho dobrodinců, ale také mnoho odpůrců. Přišla válka a podmínky na rozvoj se zhoršily. Biskup Huyn se snažil obstarat čekatelkám hmotné zajištění a s. Rosa se starala o jejich duchovní růst. Pracovala na prozatímních stanovách, s čímž jí velmi pomohl P. Bernard Šustek OSA,[7] spolupracovník s. Rosy ve spolku a první superior sester.

3.prosince 1915 přišlo úřední povolení z Říma k založení nové kongregace. Vzhledem k situaci dovolily představené sestře Rose, aby žila s čekatelkami. Sestry boromejky je také částečně hmotně zajistily.

S podporou otce biskupa se s. Rosa rozhodla přestoupit do nové kongregace. 14. května 1916 oblékla jako první hábit sester těšitelek Božského Srdce Ježíšova a mohla složit časné sliby. Papežským dekretem byla ustanovena za generální představenou.

28.května téhož roku již měly obláčku první tři sestry.[8] O rok později měla kongregace deset sester. Matka Rosa roku 1918 dostala dispens z Říma a směla složit věčné sliby. Po obřadu odevzdala svůj úřad generální představené do rukou Neposkvrněné Panny Marie.

Během války sestry vypomáhaly s ošetřováním v lazaretech. Jiné vnější závazky nepřebíraly, Matka Rosa se plně věnovala duchovní formaci prvních sester.

Po válce začaly sestry postupně se svojí vnější činností.[9] Do nové kongregace přicházely další zájemkyně, bylo třeba obstarat větší dům. Po delším hledání získaly za výhodnou cenu od rajhradských benediktinů vhodný pozemek nad Rajhradem. V roce 1924 začala stavba nového mateřince, který byl dokončen již roku 1929.[10]

Meziválečná léta byla dobou relativního klidu, a tak se i kongregace mohla slibně rozvíjet. Do začátku 2.světové války čítala více než 100 sester. Matka Rosa se snažila vyhovět všem, kteří žádali o její sestry. Již roku 1923 začaly sestry působit v Praze. Do roku 1945 stačila Matka Rosa založit celkem čtrnáct filiálních domů[11]

Sestry obstarávaly chudé nemocné návštěvou po domech, vypomáhaly v domácnostech s nejnutnějšími pracemi, pomáhaly vdovcům s výchovou dětí. Klášter v Rajhradě sloužil také jako exerciční dům. Každý rok proběhlo několik turnusů – pro kněze, dívky, ženy. Sestry se o ně pečlivě staraly a Matka se snažila zajistit kvalitní exercitátory (P. Braito OP, P. Dacík OP, P. Kubeš SJ, P. Stork SJ, P. Horák OSB).

Během války se sestry i nadále s většími obtížemi mohly věnovat své činnosti. Nejtěžší období nastalo až v letech 1943 – 1945. V roce 1943 musely sestry do kláštera v Rajhradě přijmout asi 120 nemocných z nemocnice Milosrdných bratří v Brně. Roku 1944 se do kláštera nastěhovalo gestapo. Setry pro ně musely obstarávat jídlo.

Když se blížila fronta vojáci odešli, ale po několika dnech vnikli němečtí důstojníci násilně do kláštera a na věž kostela vyvěsili německé prapory. Rusové se domnívali, že je v klášteře i nadále německé vojsko. V noci 17. dubna klášter bombardovali. Matka Rosa sdělila sestrám, že nabídla za jejich záchranu Bohu svůj život. Vše nasvědčuje tomu, že Pán Bůh její oběť přijal.

Když fronta přešla, všechny sestry vyvázly zdravé. Ale budovy kláštera byly silně poškozeny, druhé poschodí bylo proměněno v rumiště, zřítil se i strop kostela. Po ukončení bojů se sestry pustily do oprav a obnovily svoji vnější činnost.

V květnu musela Matka Rosa ulehnout, po krátkém zotavení se její nemoc zhoršila, a tak v červnu byla převezena do nemocnice v Brně. Ani lékaři již nemohli pomoci, a tak si setry Matku odvezly do kláštera, aby zemřela doma v Rajhradě. 3. září upadla do agonie. Zemřela 5. září v kruhu svých sester za zpěvu oslavného hymnu Te Deum.

 

[1] VŮJTĚCHOVÁ, R., Vlastní životopis, s..2.

[2] Tamtéž, s. 5.

[3] Sama na své dětské sympatie vzpomíná: „Usmyslela jsem si, že budu také jezuitou a to za každou cenu. Ostatní se mi pro to smáli. Po několika nezdařených pokusech jsem slevila a řekla jsem si, že se s nimi budu alespoň kamarádit a ode dneška bude jezuita mým začátkem a jezuita musí být i mým koncem, až budu umírat. Od sester  jsem se dozvěděla, že jezuité žijí v klášteře. Protože jsem je chtěla následovat, zase ve mně ožila myšlenka na klášter.“ Tamtéž, s. 26.

[4] SM Angela, Marie Vůjtěchová (18.6.1872, Vobora – 6.9.1961, Teplice, část Pod Doubravkou), v roce 1917 také přestoupila do kongregace sester těšitelek.

[5] Biskup Pavel Huyn (17.2.1868, Brno – 1.10.1946, Bolzano) pocházel z rakouské hraběcí rodiny. Během studií získal doktorát z teologie, filosofie a kanonického práva. Na kněze byl vysvěcen 1892, od roku 1898 působil v brněnské diecézi, v roce 1904 byl jmenován  9.brněnským biskupem. Snažil se o zlepšení pastorace, do diecéze uvedl nové řády, svolal první diecézní synodu, podporoval stavbu nových kostelů i spolkovou činnost. V roce 1916 byl jmenován 30. pražským arcibiskupem. Vlivem politických změn po roce 1918 byl požádán o rezignaci. Od roku 1919 pobýval ve Švýcarsku, krátce v Římě a nakonec zemřel v italském Bolzanu u benediktinů, kde je také pohřben.

[6] Sestra Rosa v této době nevěděla, zda je Boží vůle to, co koná, a tak poslala Sv. Otci lístek: „Svatý Otče, prosím tě, pověz mi, má být založena kongregace nebo ne? Svatý Otče, když povíš ano, dej mi prosím své požehnání. Když řekneš ne, tak mi zároveň pověz, zda mám jít ke ctihodným sestrám karmelitkám nebo někam jinam.“ Převzato z: SEBÍŇOVÁ, F., Tajomná radosť, s. 123.

[7] P. Bernard Jan Šustek OSA (1868, Káňovice – 1922, Brno) v roce 1887 vstoupil ke starobrněnským augustiniánům, v roce 1892 byl vysvěcen na kněze a 1901 byl promován na doktora teologie. V Brně vyučoval na gymnáziu, později v semináři. Stal se duchovním správcem spolku sv.Josefa. Po vzniku kongregace byl superiorem sester, vyučoval je katechismu, pomáhal při sestavování stanov. Zemřel po těžké nemoci 24.12.1922.

[8] Jména prvních sester byla s. Terezie, s. Margareta, s. Bernarda. Zajímavé bylo, že všechny pocházely ze Sloupu, poutní místo zasvěcené Panně Marii Bolestné.

[9] „V těchto letech duchovní a hmotné výstavby kongregace původní činnost ustoupila poněkud do pozadí. Chodilo se pilně k chudým nemocným, jak v Brně tak v Praze, bylo mnoho zaopatřování a v době velikonoční nemocní se vyhledávali k velikonočním sv.svátostem. Ale to pravé, úplné to přece nebylo. V letech 1928-29 byly založeny další dvě filiálky, v Kobylisech a v Kolíně. Zde se nám jen hrnuly nepokřtěné školní děti, rodiny odpadlé, nesezdané […]. Zde se zase ujala krásná naše původní činnost o záchranu nesmrtelných duší! Jaká radost pro velebnou Matku! A odtud se šířila dál na další nově zřízené filiálky.“ VŮJTĚCHOVÁ, R., Začátky kongregace, s. 20.

[10] Stavba byla finančně zajištěna se sbírek a částečně z výnosů kunštátského panství, jehož majetek převedla s. Anežka na kongregaci. S. Anežka se sama podílela na plánech kostela a budov kláštera, stavitel byl p. Kvapil.

[11] Brno, Praha, Břeclav, Kolín, Moravská Ostrava, Tišnov, Velké Meziříčí, Telč, Pardubice, Vyškov, Hradec Králové, Slezská Ostrava, Zlín.