Na začátku února 2025 putovala paní Irena H. z Plzně k hrobu Martina Středy v Brně s prosbou o zázrak uzdravení pro svého kamaráda

 

Máte za sebou desetidenní putování z Plzně do Brna k hrobu Martina Středy, putovala jste sama v chladných únorových dnech. Proč jste se rozhodla podniknout tuto pouť?

V Plzni mám kamaráda, otec dvou dětí, které vychoval sám. Víťa je v terminálním stádiu rakoviny. Sám řekl, že onkologové už mu nedokáží pomoct, pomůže už prý jedině zázrak. Na Silvestra jsme se šli s Víťou projít a já mu řekla: „Řekni mi, kam mám jít a já tam dojdu“. A Víťa na to, ať jdu někam, kde je otevřený proces blahořečení. Vzpomněla jsem si na ctihodného Martina Středu a následně zjistila, že jeho proces blahořečení už byl otevřen.

Ale když to vezmu od počátku, kroky k této mé pouti vedly od mariánské úcty, ta mě dovedla k Panně Marii Svatotomské v Brně, ta k páteru Martinu Středovi a k tomu se přidal nemocný kamarád a otevřený proces blahořečení.

Jak dlouho vám toto putování trvalo?

Vyrazila jsem minulý pátek z Plzně. Vyšli jsme společně s Víťou a modlili se růženec. Za námi šla jeho dcera s přítelem. Dál jsem už pokračovala sama. Trvalo mi to celé deset dní.

Jste z Plzně. Jak jste se dozvěděla o Martinu Středovi?

K Martinu Středovi jsem se dostala přes mariánskou poutní cestu Via Sancta. Mám v životě takové tři duchovní mezníky: křest, pak konverze a nakonec mariánská úcta. K té jsem dospěla asi před pěti lety, kdy jsem začala navštěvovat mariánská poutní místa. Poté, co jsem se Panně Marii zasvětila a pokusila se opravdu praktikovat mariánskou úctu, tak se začalo v mém životě všechno obracet. Považuji to ve svém životě za obrovskou milost.

Součástí poutní cesty Via Sancta, nejstarší poutní cesty v Čechách z Prahy do Staré Boleslavi, bylo jako zastavení 44 kaplí, podle počtu invokací v loretánských litaniích. Každá kaple byla zasvěcena jednomu poutnímu místu a jedno z nich je právě Brno a Panna Maria Svatotomská. Tato Madona mě hluboce oslovila, seděla jsem před jejím obrazem asi hodinu a modlila se. Když jsem si k ní později dohledávala informace, dostala jsem se k Martinu Středovi. To bylo první seznámení.

Jak probíhá běžný den vaší pouti?

To je krásné. Ráno se člověk probudí, otevře stan, je tam sníh. Hned prožívá radost, že spí venku, je to úžasné. Mám to moc ráda. Pak si udělám kafe a jde se.

Putování mám vždy spojené s nějakým úmyslem. Modlím se dokola jeden růženec za druhým, celou cestu. Když jsem začala chodit na poutě, myslela jsem si, že se pomodlím růženec a pak si budu užívat přírodu. V průběhu cesty se to ale obrátilo. Nechci, aby mi myšlenky utíkaly, tak zůstávám u růžence. Pomodlím se všechna růžencová tajemství a pak sedmibolestný růženec, ten mám moc ráda. A pak se modlím v průběhu dne stále dokola různé invokace.

Jaké bylo putování v zimě a mrazu?

Když jsem cestu plánovala, byl krásný teplý leden. Ale i kdyby napadl sníh, myslím si, že bych šla stejně. Povzbuzením mi bylo, že první tři dny z Klokot do Tábora bylo krásně. Že potom přituhlo – to tak už v životě bývá.

Byla nějaká část cesty obzvlášť těžká?

Byla. Ve čtvrtek, tři dny před koncem. Šla jsem z Křemešníku, začalo pršet a mrzlo a celá cesta se změnila v ledovku. Nesmeky jsem neměla. Několikrát jsem s těžkou krosnou padala. Cesty byly zaváté, zabořovala jsem se po kolena do sněhu. Došlo mi, že po plánovaných cestách to nepůjde a budu muset na silnici.

Večer jsem objevila úplně novou útulnu. Sešla jsem ze silnice a šla po zamrzlém ledu a ve tmě. Před útulnou jsem uklouzla a spadla. Tam jsem měla trochu krizi. Psala jsem si s Víťou a on mi odepsal, že když Pán Bůh dopustil sníh, tak mi tím chce asi říct, že můžu použít dopravní prostředek. Nikdy ale nebyla taková krize, že bych nastoupila na autobus. Další den jsem pokračovala pěšky dál.

Jak vás putování osobně obohatilo?

Nevidím to nikdy hned. Někdy to vidím po týdnu, někdy po měsíci, ale pokaždé něco dostanu. Pokaždé. Jsou to – nechci říct přímo ctnosti, to by znamenalo plnost – ale odstíny ctností. Najednou zjistím, že mám v sobě něco, co jsem dřív neměla a cítím, že je to spojeno s vykonanou poutí. Dokážu i poznat konkrétní odstín té milosti, ctnosti. Může to být něco, po čem jsem duchovně toužila, v čem jsem posílila, co mě přesahuje. Nedokážu to vyjádřit slovy. Když se ohlédnu, můžu za to jen děkovat. A navíc mi ještě zesílí nohy! J

Včera večer jste doputovala k hrobu Martina Středy v kostele Nanebevzetí Panny Marie, dnes už míříte domů. Co vás teď čeká?

Chci teď ještě navštívit loretánskou kapli v kostele u Svatých Janů nedaleko odsud a pak už mířím na vlak zpátky do Plzně, kde by mě měl na nádraží vyzvednout Víťa.

 

Děkujeme za rozhovor a přejeme Vám i Víťovi Boží blízkost, posilu a uzdravení.